Ministerstvo financí zvažuje změnu ve vyplácení dotací z Evropského sociálního fondu, po roce 2021 by podle ní žadatelé mohli čerpat na projekty peníze pouze zpětně. Nyní příjemce dotace nejdřív obdrží z národních peněz zálohu, kterou utratí a vyúčtuje. Až poté žádost o proplacení odesílá ministerstvo do Bruselu, evropské peníze pak putují do státního rozpočtu. Záměr ministryně financí Aleny Schillerové kritizují neziskové organizace i resorty, které peníze rozdělují, tedy ministerstvo školství a ministerstvo práce a sociálních věcí.
K debatě o rozdělování peněz z Evropského sociálního fondu v příštím programovacím období se ČRDM připojila poznámkou svého předsedy Aleše Sedláčka.
Příští programovací období se blíží a stát si vyjednává podmínky pro čerpání finanční podpory směrem k EU, stejně tak i podmínky pro fungování resortů a žadatelů při jejich rozdělování. To není nic nového. Stát chce ušetřit, samozřejmě, na nesprávném místě, ale inu, co je vlastně správné a co ne.
To, jestli se budou dávat peníze dopředu (ex ante) nebo zpětně (ex post) je jedna věc. Druhá, možná důležitější, o které se zatím veřejně moc nemluví, je míra spoluúčasti přenesená na příjemce dotace.
Zatímco nízkoúročené úvěry se při státní garanci dají pro některé příjemce u bank domluvit, tak spoluúčast, to jsou peníze, které musíte dát ze svého. Zatímco u investičních projektů dosahujete nějaké modernizace, která většinou přinese úspory, resp. výnosy v budoucnu, tak u sociálních investic jsou tyto úspory velmi obtížně vyčíslitelné, a hlavně neskončí v kapse investora, tedy příjemce dotace, ale v kapsách nás všech. Budeme mít vzdělanější děti. Více dětí uchráníme před dopady chudoby. Více dětí budeme motivovat k zájmu i o dění kolem sebe. Zaplatíme tak méně za kriminály, „pasťáky“, výměny stříkaček. Tedy pokud zaplatíme; pokud se rozhodneme, že nezaplatíme ani to, tak se posuňme o stupínek níže. Zaplatíme za více rozbitých čekáren na autobus, vykradených aut, obchodů a občas dobrovolně odevzdáme peněženku – to když se nám bude zdát kolem nás už nebezpečno.
Co se týká argumentu Ministerstva financí ohledně cash flow: Ano. Předfinancování stojí, a stojí dost. Celý proces se protahuje, je zatížený různými audity, není to jednoduché. Peníze jsou ale nakonec České republice proplaceny, a to téměř všechny a s téměř 100% jistotou. ČR si tedy na toto předfinancování může s klidem půjčit, protože ví, že bude mít v budoucnu na jejich splacení, stejně tak, jako by to musel udělat příjemce. Rozdíl je ten, že zatímco příjemce by musel jít do banky, stát má možností více a v důsledku ho to nemusí stát ani tolik.
Co se týče procenta spoluúčasti – to bude, teprve debata! Tady musí dát stát jasně najevo, co je pro něj důležité. Pokud budu dělat projekt s dětmi v nějaké chudé lokalitě, tak od nich, resp. od jejich rodičů nic nevyberu. Nemám tedy na spoluúčast. Projekt, logicky, dělat nemůžu a nebudu. To jistě neznamená, že aktivní neziskovka nevymyslí něco jiného, na co peníze nesežene. Stát tak přijde ale o zajímavou službu, na kterou – světe div se – přispěli daňoví poplatníci z ostatních zemí EU od tzv. čistých plátců. My raději ty peníze necháme ležet, nevyčerpáme je – a také je už v příštím období neuvidíme.
Často zaznívá, že tzv. měkké prostředky (peníze do sociální oblasti nebo spíše na práci s lidmi) jsou k ničemu, že bychom měli budovat silnice, protože to se nedá zpochybnit, kdežto sledovat efektivitu u práce s dětmi je dost pochybné. Ano, je to smutné, ale někdo opravdu takto uvažuje. Evropa však své prostředky rozděluje do několika velkých „šuplíků“, ze kterých se rozpadají do menších „šuplíků“. Z Evropského sociálního fondu se silnice, železnice ani jiné infrastrukturní stavby financovat nedají. Evropě jde opravdu i o to, aby lidé, kteří v ní žijí, tvořili soudržnou a v nějaké míře sociálně spravedlivou společnost. Tu spravedlnost nevnímám tak, že „každému stejně nebo podle jeho zásluh“, ale v tom, aby se šance na vzdělání dětí z prostředí, ve kterém bychom vyrůstat nechtěli, a těch ostatních, byly alespoň porovnatelné. Překvapivé je, že i přes to, že si myslíme, že Česká republika je zemí s vysokou měrou sociální spravedlnosti, se nám toto moc nedaří.