Předseda České rady dětí a mládeže Aleš Sedláček byl hostem Českého rozhlasu – Radiožurnálu. S redaktorem Vladimírem Krocem se věnovali aktuální kauze zneužívání děti v zájmových kroužcích a oddílech, která podle policejního prezidia zasahuje do několika regionů.
Policie rozkryla v Česku skupinu lidí, kteří podle ní zneužívali děti v zájmových kroužcích a oddílech. Kriminalisté zjistili, že si na internetu vyměňovali zkušenosti a rady, jak se dostat k dětem právě přes volnočasové aktivity. Skupina podle policejního prezidia zasahuje do několika regionů. Obviněným hrozí až 12 let vězení. Radiožurnálu to potvrdil mluvčí policejního prezidia Ondřej Moravčík. Policie zatím nechce sdělit detaily případu ani to, ve kterých krajích obvinění působili, některé podezřelé totiž teprve sleduje, napsal server iRozhlas.cz. Naším hostem je Aleš Sedláček, předseda České rady dětí a mládeže sdružující přes 100 organizací zabývajících se volnočasovými aktivitami.
Dobrý den.
AS: Naše organizace se tím zabývá dlouhodobě. Ten problém – nebo prevenci – vnímáme ve dvou rovinách. Jedna je: snažit se zorganizovat vše tak, abychom vytlačili predátory, kteří přicházejí s nějakým postranním úmyslem do dětských organizací a chtějí s dětmi pracovat. Čili to je organizační linka – tak, jak spolupracujeme i mezi sebou, nebo jak spolupracují naše členské organizace, například v oblasti vzdělávání, vzdělávání vedoucích. A pak jako druhá linka je vzdělávání dětí, kdy se snažíme, aby i ony samy dokázaly rozpoznávat případně nějaká ta rizika. Například máme kodex, jakým způsobem se k dětem chováme a jak s nimi komunikujeme; naše organizace ho společně vytvořily a některé si ho už i osvojily a používají ho. Funguje to třeba formou her, kdy si říkáme, co je normální a co není normální, jaký typ kontaktu je nebo není normální. A pak existuje ještě jakýsi venkovní pomocný prostor, a to je legislativa, kdy můžeme vhodnou zákonnou úpravou trošičku posílit pomoc od státu. Čímž ale neříkám, že to stát za nás vyřeší.
Ano, podle ministra vnitra Víta Rakušana by proti podobným případům mohlo pomoci zavedení certifikátů pro lidi pracující s dětmi, tzv. dětský certifikát, to byste tedy přivítali?
AS: Ten dětský certifikát jako pojem, terminus technicus, je velmi široký. My se tomu nebráníme nebo připouštíme, že by to mohlo v některých případech pomoci. Jenom bych chtěl vysvětlit, že to není všeobecný lék. A tak, jak byl dětský certifikát prezentován – nebo i tak, jak jsme se třeba podíleli na jeho přípravě, kdy jsme konzultovali se zákonodárci praktickou aplikaci – tak je potřeba si uvědomit, že nám řeší jenom velmi malé procento případů, kdy jde o recidivu.
Lidem odsouzeným za znásilnění nebo zneužívání dětí podle současné legislativy nic nebrání v tom, aby si založili dětský spolek, aby byli s dětmi v každodenním kontaktu a třeba pro ně organizovaly tábory nebo vedly sportovní kroužky. Jak to tedy změnit?
AS: Pokud zavedeme dětský certifikát jako nějaké dodatečné ochranné opatření, tak, jak je to navrhováno, tak potřebujeme obecně posílit digitalizaci takovým způsobem, aby v okamžiku, kdy ten vedoucí dostane zapsané ochranné opatření, se o tom okamžitě dozvěděla příslušná organizace. To znamená: vedoucí by dával souhlas k nahlížení, respektive k nějakým notifikacím nebo přímo notifikaci z trestního rejstříku pro tu organizaci. V momentě, kdy se objeví zápis, organizace se to okamžitě dozvídá a daný člověk má „stopku“. Aby to takhle fungovalo, tenhle automatismus, potřebujeme posunout digitalizaci a potřebujeme udělat úpravu v zápisech do trestního rejstříku.
Může tohle být i problém, řekněme, z druhé strany ve smyslu, že lidé mohou začít ztrácet zájem s dětmi pracovat v obavách z falešných nařčení?
AS: Samozřejmě se setkáváme s nějakým procentem případů, které se potom třeba ve vyšetřování prokážou, kdy k těm falešným nařčením dochází. To je prostě věc, která funguje dlouhodobě, ale proto je potřeba ten systém nastavit citlivě, aby to opravdu plnilo potřebnou funkci. Uvedu příklad. Ta „stopka“ by měla být opravdu „stopkou“ pro to, aby ti lidé třeba nemohli pracovat s dětmi. A mělo by se v tom případě jasně rozlišit, co jsou činnosti, které souvisejí s prací s dětmi, protože nejsme v podstatě regulováni žádným zákonem. My nemáme vyjasněno, jakých povolání by se regulace výkonu týkala. Dobře, učitelé – tak to je jasné. Jsou to třeba pracovníci ve školách, jako jsou školníci, kuchařky. Je to i v případě nějakého spolku, který třeba pořádá kulturní akce, ale primárně s dětmi nepracuje…? Ta problematika je velmi široká a my docházíme k tomu, že všechno tohle budou nějaké podpůrné mechanismy, které mohou pomoci v určitých případech, ale to nejdůležitější bude, aby se zajímali rodiče o to, kam děti posílají. Velké organizace si mohou vybudovat nějaké kontrolní mechanismy – a dlouhodobě se o to také snažíme. Ale pokud půjde o lokální spolek, kde člověk, který danou práci vykonává, je zároveň jeho „statutárem“, to znamená, že by se měl kontrolovat, jestli dodržuje všechny ty mechanismy, tak potom on kontroluje sám sebe, že? Čili tam nikdy nezajistíme bezpečnost úplně, ve stu procentech ani s použitím dětského certifikátu.