Dámy a pánové,
nejprve mi dovolte, abych omluvil předsedu Senátu pana JUDr. Petra Pitharta, který nemohl přijmout vaše pozvání a pověřil mě, abych ho zastoupil. Budete se tedy musit spokojit s mým skromným příspěvkem k vašemu tématu: NNO před vstupem do EU.
Jmenuji se Zdeněk Bárta a vedle své práce v Senátu se podílím na činnosti Diakonie ČCE, jedné z největších poskytovatelek sociálních služeb v naší zemi. Tímto prizmatem bude také můj pohled zřejmě ovlivněn a předem se za to omlouvám.
Jsem absolutním zastáncem naší integrace do co nejjednotnější Evropy. Vede mě k tomu zejména ta skutečnost, že naše země je na rozdíl od– v tomto ohledu – šťastnějších zemí s nepřetržitou historií, zemí s historií přetržitou. Jsme poznamenáni po staletí trvající proměnlivostí náboženskou, kulturní, politickou a vlastně i národnostní. Tato periodicita proměn často kyvadlového efektu v této zemi fatálně poznamenala to, čemu dnes říkáme občanská společnost. Občanské sebevědomí a pocit odpovědnosti za věci veřejné, pracně budované od poloviny devatenáctého století v národním obrození vzaly zcela za své nacistickou okupací a posléze v komunistické éře. Všichni si neseme v hlavách rezidua etatistického myšlení a jen tápavě ohledáváme možnosti plné integrace nestátního sektoru při tvorbě demokratické společnosti.
Ať si to přiznáme či nikoliv, myšlenkové schéma „ať rozhodne moudrý státní úředník“ je stále živé v myšlení nás všech: zákonodárců, úředníků exekutivy, ale i zastupitelů samosprávy a koneckonců též mnohých zástupců nestátního sektoru. Proto mnohé dosavadní legislativní úpravy jsou spíše reakcemi – často obranými – na porevoluční otevření prostoru pro práci NNO, než aby byly pokusem o komplexní řešení a smysluplný rozvoj spolupráce všech tří sektorů v té, či oné sféře.
V porovnání se zeměmi EU naše právní úprava činnosti NNO je naprosto nedostačující. Proto tolik let čekáme např. na zákon o sociální pomoci (službách), proto se stále znovu objevují pokusy pominout a obejít NNO třeba v připomínkování ekologičnosti té či oné stavby, viz třeba flagrantní porušování zákonů při stavbě dálnice přes České středohoří, proto NNO vzájemně mezi sebou stále neumějí definovat své požadavky, koordinovat svou práci a nejsou schopné se cíleně sdružovat do asociací podle krajů a oborů, popř. do celostátní všeoborové asociace, která by při prosazování zájmů jednotlivých NNO měla nepoměrně větší váhu.
V důsledku těchto skutečností nemají české NNO zastoupení v zahraničních asociacích a grémiích, rovněž proto státní správa až příliš často nehledí na NNO jako na rovnocenné partnery státních, krajských nebo obecních institucí, přestože plní tytéž funkce jako instituce zřízené veřejnou správou, také proto chybí třeba v sociální sféře a nejen v ní komunitní plánování atd. Takto bychom mohli ve výčtu pokračovat donekonečna a předpokládám, že tyto a mnohé další skutečnosti jako např. financování, daňové podmínky atd. budou předmětem této konference.
Pro toto všechno je tak nesmírně důležitý náš vstup do evropského domu, kde všechny tyto problémy jsou kontinuálně řešeny již po desetiletí a je moudré od vás, že i na tomto fóru se chcete na vstup do EU společně připravovat.
Bez NNO není skutečně demokratické, svobodné, občanské společnosti, pro kterou NGO hrají nezastupitelnou roli jak v nabídce alternativy vůči sílícímu vlivu nadnárodního kapitálu, tak vůči snahám exekutivy posilovat represivní moc státu – třeba s ohledem – nebo výmluvou – na nebezpečí mezinárodního terorismu.
Zatím se mi podařilo úspěšně se vyhnout vlastnímu zadání mého příspěvku, totiž: formy a možnosti vzájemné spolupráce NNO se Senátem. Nemohu říci však nic originálnějšího, než co řekli moji předřečníci. Vše, co bylo řečeno platí též pro spolupráci NNO se Senátem. Přeci však bych rád zmínil dvě hlavní specifika Senátu oproti sněmovně.
To první specifikum je způsob volby senátorů. V každém z jedenaosmdesáti senátních obvodů je volen jeden, zcela jasně identifikovatelný senátor volený stále častěji spíše jako osobnost, než jako reprezentant politické strany, jak je tomu u poslanců. Z vlastní zkušenosti vím, že na této volbě se právě příznivci nestátního sektoru podílejí valnou měrou. I proto má každý jednotlivý senátor mnohem bližší vazbu na NNO než je tomu u poslanců a zástupci NNO si k němu cestu najdou lépe a snadněji.
Tím druhým specifikem je jakýsi globálnější pohled Senátu na ústavní pořádek země, tj. i na roli NNO v něm, než je tomu u sněmovny, zavalené jednotlivostmi a parciálními problémy. Dalo by se to dokumentovat na příkladu vztahu Senátu a sněmovny k církvím – historicky prvním NNO – a k zákonu o nich.
Senát má také svůj velmi důležitý institut Veřejných slyšení, ve kterých nechává k různým problematikám promlouvat odborníky domácí i zahraniční a v nichž se mimo jiné právě problematikou NNO zabývá (bylo tomu tak např. při červnovém Slyšení k Zákonu o sociální pomoci).
Vážené dámy, vážené pánové, přeji Vám i jménem pana předsedy Pitharta zdar ve vašem dalším jednání a zejména, co nejúspěšnější tlak na vládu, sněmovnu i Senát ve snaze získat pro nestátní organizace co nejdůstojnější místo ve společnosti.